Ať je to hra jakákoli, měla by hráče pobavit a potěšit. A to v každém případě. Tedy, měla by na tu chvíli člověka odreagovat a když se u hraní soupeři zasmějí, je to jen o to lepší. Netuším, jaké jsou nyní stolní společenské hry. Za mého mládí to bylo „Mikádo“, „Bierki“, „Kloboučku hop“ a samozřejmě nesmělo chybět ani obvyklé vybavení domácnosti, totiž „Člověče nezlob se“. Domnívám se, že minimálně to poslední zůstalo dodnes. Jistě, bylo zde ještě „Domino“, stolní hokej či fotbal, a snad klasický „Ovčinec“, kterýžto má asi sto názvů. U nás to byly „Ovce a vlci“. Jistě znáte, pět čtverců tvořících kříž, protnuto linkami a na styčných bodech kroužky. V těch spousta ovcí a dva vlci. Ovečky musely do ovčince, mohly jen jedním směrem, a vlci je měli žrát. Mohli všemi směry. Ovce je však mohly obklíčit tak, že se nemohli hnout a vtom případě vítězily ony.
Tato hra je hodně stará a na stejné hrací ploše se pak často hrával s knoflíky solitér. Obsadily se všechny body, mimo toho uprostřed a pak se muselo jen přeskakovat a to tak, aby zůstal jen jeden knoflík. Ale podívejme se ještě narychlo na hry sportovní. I když v některých případech se snad na některé ani slovo hra nehodí. Lidé se při ní nenávidí a nejsou daleko od toho, aby si navzájem namlátili huby. Ostatně, hokej je toho klasický příklad. To, co se na hřišti za komunistů nesmělo a bylo tvrdě odsuzováno, byly právě rvačky, které dnes na hokeji rozhodčí nechávají jen tak plynout. Je hokej ještě vůbec hra?
Tenis, volejbal, vodní pólo, kuželky a já nevím kolik dalších a dalších her mohou mezi národ zasít nenávist. Jenže tak to myšleno nebylo. Právě toto mělo lidi sbližovat v přátelském zápolení. Jo, kdepak se ta myšlenka poděla. Kam se poděla myšlenka olympijských her? Přesto mají lidé hry rádi a věřím, asi naivně, že i dnes zasedne rodina ke stolu a všichni dohromady si něco společně zahrají.